Velká sbírka aut má v Americe i českou stopu. Do aukce míří zelená Tatra či hadrová tříkolka

Existuje jen málo českých automobilových veteránů, které mají zvuk také v USA. Když však jde o nějakou aerodynamickou Tatru, peněženky otevírají i jinak vybíraví a nároční Američané. Ostatně kdysi T87 uchvátila rovněž sběratele a moderátora Jaye Lena.

Další možnost, jak do své sbírky přidat jeden z kopřivnických aerodynamických unikátů, se zájemcům naskytne 20. září. Aukční společnost Mecum Auctions totiž chystá dražbu zelené Tatry 87, vyrobené v roce 1947. Auto patří do rozsáhlé kolekce Larryho Klairmonta, bohatého podnikatele především v oblasti realit z Chicaga. Ten zemřel v 94 letech v červenci 2021 a zůstal po něm soubor téměř tří stovek vozů a motorek.

Rok výroby i fotky prozrazují, že nabízená Tatra už je po modernizaci (T87 se vyráběla mezi lety 1937 a 1950 a vzniklo v té době 3023 kusů) a poznáte ji podle zapuštěných předních světel. Popisek aukční síně je poměrně strohý, nicméně uvádí, že auto prošlo renovací u firmy Burnham’s Garage z malé vesničky Delanson, ležící asi 45 kilometrů od města Albany ve státu New York.

Staré káry, nový příběh. Na cestu padesáti veteránů z Prahy do Nice jen tak nezapomenete

23. 6. 2025 ▪ 7 min. čtení

Tomu, že renovace prováděla společnost v USA, se nicméně podivuje architekt, historik a sběratel automobilů Tatra Pavel Kasík. „Auto nese všechny znaky horších tuzemských renovací. Je pěkně polité barvou, ale kapota i další díly úplně nesedí, včetně nejčastější chyby: prahů složených ze dvou rovných kusů svařených pod sloupkem,“ říká.

Problémy vidí i u zeleného koženého čalounění. Většina poválečných T87 ho totiž měla látkové či kombinované, ne celokožené. Správné není podle Kasíka ani jeho provedení a úplně pak třeba chybí koberečky.

„Také příslušenství vychází jako obvykle. Není úplně špatně, ale skoro nic není správně. Třeba na přístrojové desce lze nalézt správný tachometr, možná benzinoměr a jednu kontrolku. Ale dál jako obvykle: tlačítko startéru i spínačka je z náklaďáku, popelník ze škodovky a ručičky hodin z tatraplánu,“ vypočítává Pavel Kasík chyby, které se u „zrenovované“ T87 objevují.

Renovace není věrná

Nesrovnalosti našel i na karoserii a v motorovém prostoru. Karburátor, rozdělovač, relátko a jiné součástky totiž pocházejí z T805 či T603. Kabeláž je podle Kasíka vyrobená z novodobých kabelů a připevněná lepicí páskou. Rozhodně tak zelená T87 neodpovídá dobově věrné renovaci.

Výhrady má Kasík i k historii vozu. „Výrobní číslo bych po paměti řadil zřejmě na přelom let 1946 a 1947, snad únor. Ale ani číslo motoru mi k autu nesedí, ten byl vyroben skoro o půl roku později,“ vysvětluje. „To je ale u T87, stejně jako u T603, častý jev: motory byly u služebních aut ‚výměnné‘, později se nahrazovaly zcela volně,“ dodává.

„Nicméně pokud by číslo odpovídalo přelomu let 1946 a 1947, nelze ho ani s velkou dávkou fantazie přiřadit k vozu s modernizovanou karoserií. Buď byla vyměněna, přestavěli třeba po havárii příď, anebo byl prostě a jednoduše vyměněn štítek,“ přemítá Kasík nad historií auta z fotek, které zveřejnila aukční síň. Zkušený sběratel každopádně případnému zájemci doporučuje „proklepnout“ si důkladně historii auta třeba v knize objednávek, již mají v Muzeu osobních automobilů Tatra v Kopřivnici.

Při celkovém hodnocení je ale Pavel Kasík smířlivější, než by napovídaly předchozí komentáře. „Je to celá ‚osmdesátsedmička‘ s původním motorem, a ne jednotkou z T805, která může možná i pěkně jet a na první pohled nevypadá zle, to se zase musí ocenit,“ říká.

Zmíněný motor je vzadu uložený třílitrový vzduchem chlazený osmiválec s výkonem 55 kW, který pohání zadní kola přes čtyřstupňovou, ručně řazenou převodovku.

„Hodí se buď jako solidní surovina na renovaci, anebo auto na obrážení různých veteránských akcí pro někoho, kdo na nějakou tu nedokonalost nehledí a chce jezdit,“ uzavírá své hodnocení zelené T87 expert Pavel Kasík. Ta se nabízí bez aukční rezervy, na stránkách ani nenajdete možný odhad její ceny.

„Hadrák“ v Americe

Zelená tatrovka ale není jediným českým veteránem z Klairmontovy kolekce. Zatímco vozy z Kopřivnice jsou v USA relativně běžné, tříkolka Velorex působí jako zjevení. Vzhledem k tomu, že podobných mikroaut je mezi nabízenými stroji hned několik, lze odhadnout, že sběratel prostě kompletoval sbírku tohoto typu vozidel.

Aukční síň uvádí, že se jedná o model z roku 1957, a draží ho pod označením Velorex Oskar. To je historicky nepřesné, od roku 1956 se totiž tříkolka jmenovala Velorex 16/250. Dlouho užívané jméno Oskar (je to přesmyčka spojení kára na ose) tehdy zmizelo.

Popisek je podobně jako u zelené T87 velmi strohý a jen stručně uvádí zájemce do historie vozítka, které pro invalidy vymysleli bratři Mojmír a František Stránští. Vývoj začal už během druhé světové války, nicméně sériovou výrobu vozidla s trubkovým rámem potaženým koženkou se povedlo rozjet až v roce 1951.

Aukce v USA s českou stopou

Dalších 15
fotografií

O pohon se staral jednoválec z motocyklu Jawa 250, který přes dvojici řetězů a manuální čtyřstupňovou převodovku poháněl zadní kolo. V pozdějších verzích ho nahradily jednoválec ČZ s objemem 172 krychlových centimetrů a dvouválec Jawa s objemem 344 krychlových centimetrů z modelu Jawa 350. Produkce tříkolového Velorexu nakonec pokračovala do roku 1971, pak jej nahradil neúspěšný čtyřkolový model.

„Hadráků“, které proslavil film Vrchní, prchni s Josefem Abrhámem v hlavní roli, nakonec vzniklo přes patnáct tisíc kusů. Až polovina z nich skončila v jiných socialistických státech. Pokud se vrátíme zpátky k nabízenému kousku, který opět nemá aukční rezervu a dražit se bude v neděli 21. září, tak minimálně podle dostupných informací je v USA už poměrně dlouho. V roce 2006 totiž obdržel cenu od amerického klubu starých automobilů AACA, jenž patří mezi nejvýznamnější v zemi a aktuálně má celosvětově skoro 55 tisíc členů.