Plzeňské pivo a velká úleva. Česká expedice dojela na Expo v Japonsku. Sedm veteránů urazilo 14 200 kilometrů

„Já běžně pivo moc nepiju, ale na tuhle plzeň jsem se fakt těšil,“ popisuje Josef Zajíček první dojmy poté, co skvadra veteránů dojela k branám světové výstavy Expo v japonské Ósace a v českém pavilonu si poručila „jedno točený“.

Expedice ROBOT Praha–Ósaka dopsala svou poslední kapitolu. Sedm historických automobilů, v jejichž čele jela Tatra 603 z roku 1959, úspěšně stanulo v cíli své neuvěřitelné cesty, během které protnulo jedenáct států. Urazily přitom během třiceti dní po souši úctyhodných 14 200 kilometrů a další porci třemi trajekty, aby se staly součástí české prezentace na světové výstavě. „Nejvíc mě těší, že celá výprava dorazila bez vážnějších problémů, všichni členové expedice jsou v pořádku. Lékárničky, které jsme měli opravdu pečlivě vybavené, jsme neotevřeli ani jednou,“ říká Zajíček, majitel Autodromu Most a hodinářské značky ROBOT.

Cesta z Prahy do Ósaky

Josef Zajíček, který za celým projektem stojí, potvrdil šťastný konec expedice s patrnou úlevou v hlase. „Už jsme dnes zaparkovali auta na prostranství u hlavního vstupu do areálu. Původní plán byl auta vystavit přímo u českého pavilonu, jenže přísná pravidla organizátorů to nedovolovala. Respektive mohla by tam být jen asi dvě, maximálně tři auta. Ale my jsme si řekli, přijeli jsme sem jako tým, tak budeme v cíli taky všichni spolu. Proto jsme si pořídili aspoň momentku s auty pod pavilonem ve středu brzy ráno,“ popisoval Zajíček finále velké cesty. 

Reportáž

Škodovka mezi hvězdami v Le Mans. Jaká je největší veteránská show světa a proč se na oslavě benzinu a odvahy (skoro) nespí

18. 7. 2025 ▪ 17 min. čtení

Ta vedla přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Gruzii, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čínu a Jižní Koreu. Původně plánovaných 16 tisíc kilometrů se nakonec zkrátilo na 14 200, což je i tak úctyhodný výkon, který svědčí o vytrvalosti týmu a samozřejmě i aut.

Vedle úlevy ale Zajíček přiznává, že si občas na psychické dno sáhli. „Bylo to náročné z několika důvodů. Zaprvé, aby se šestnáct lidí dohodlo tak, aby všichni jeli stejně a dělali to samé, vážně není jednoduché. Každý veterán je jiný a potřebuje jiné tempo, takže se postupně vytvořily dvě skupinky podle výkonu, tedy jedna pomalejší, druhá rychlejší.“ On sám jezdil ve své Tatře 603 zpočátku zodpovědně s pomalejšími, pak ale musel zrychlit. „Vzduchem chlazená Tatra potřebuje jet v kopích trochu rychleji, aby se uchladila, takhle jsme ji trápili,“ popisuje s tím, že on jako jediný ze všech posádek se během celé expedice ani jednou nevystřídal a odřídil trasu sám.

Ačkoli cestu pečlivě plánovali několik měsíců, někdy se objevovaly nepředvídatelné situace. „Věděli jsme, že občas budeme muset přejíždět dlouhé úseky, někdy to byl ale vážně extrém. Jezdili jsme denně osm a někdy i šestnáct hodin,“ líčil Zajíček denní režim. „Spali jsme občas jen čtyři až pět hodin. I proto se někteří hodně těšili na trajekty, kde jsme strávili i osmnáct hodin a doháněli spánkový deficit,“ dodává.

Původní myšlenku nocovat u aut v kempech rychle přehodnotili. „První noc jsme spali v kempu v Maďarsku, ale záhy jsme pochopili, že člověk se po celodenní jízdě vážně musí dobře vyspat a dát si sprchu, a tak jsme na cestách hledali penziony a hotely, což šlo dobře.“

Boj s technikou a nečekaná podpora

Vozy, pečlivě připravené na náročné podmínky a některé opravdu radikálně upravené, vše zvládly, problémy se však cestovatelům nevyhnuly. Zajíčkova Tatra 603, která prošla rozsáhlou přestavbou s cílem zvýšit svou odolnost – například dostala 150litrovou nádrž, vylepšený podvozek, novou elektroinstalaci, navigaci a čtyřbodové pásy –, se potýkala s extrémním horkem a náročným terénem.

„Tatra opravdu nemá ráda teplo. V Kazachstánu, kde bylo 45 stupňů a rozbité silnice, trpěla, už v Turecku jsme museli vymyslet způsob, jak ji lépe uchladit, a vyřízli jsme na zádi otvory, to pomohlo,“ říká s tím, že problémy mělo také dynamo a další součástky, což vyžadovalo řešení. Jeho kamarád mu do Istanbulu přivezl letecky nové komponenty, stejně tak využili letecký transfer dalších dílů do Baku.

Největší technické problémy na cestě potkaly právě jeho Tatru a Škodu Octavia Iva Tůmy. „Ivo je vážně takový pankáč a musel na cestě často něco opravovat. Ale všechno se nakonec podařilo vyřešit a vždycky jsme všichni dojeli,“ směje se Zajíček. 

Jeho T603 měla tak velkou nádrž, až se mu kolegové zpočátku smáli, že s nimi jede tanker. Ale nakonec se to vyplatilo. „Nám benzin nedošel ani jednou, některým autům jsme tak na cestě vážně museli odčerpat, nebo se využily zásobní kanystry,“ popisuje občasné starosti s nedostatkem čerpacích stanic po cestě.

Nezbytnou roli hrál i servisní vůz hlavního mechanika Valdemara Vašendy, plně vybavený náhradními díly a nářadím, který však museli v Jižní Koreji odstavit. „Zakázali nám vstup do země, a tak nakonec z přístavu rovnou putoval do Česka. Valdemar naložil naše auta díly, které vybral jako nejdůležitější, plus nářadí, sedl si k nám a posledních šest set kilometrů jsme zvládli bez servisního auta a naštěstí bez vážných poruch,“ dodává Zajíček.

Byrokracie a lidská setkání: Nečekaná pohostinnost

Vedle technických výzev expedici provázelo i náročné papírování a byrokracie, zejména při průjezdu Ázerbájdžánem, Čínou, Jižní Koreou a Japonskem. „To je nepředstavitelné, co všechno bylo potřeba zařídit a zaplatit. Jen čínská agentura, bez které nám přejezd země nepovolili, nás vyšla na osm set tisíc korun. Nakonec jsme ale za ně byli velmi rádi, vše perfektně zorganizovali,“ říká. Každou posádku příprava stála asi půl milionu korun.

Velkou podporu expedici poskytlo ministerstvo zahraničních věcí a české ambasády. „Velmi nám pomohli, posílali diplomatické nóty na hranice, takže nám to mnohdy ulehčilo vstup,“ zdůraznil Zajíček. Tato diplomatická podpora se ukázala jako klíčová, zejména na některých hraničních přechodech. I tak mezi Ázerbájdžánem a Kazachstánem čekali na příslušná razítka dvanáct hodin.

Expedice se musela vypořádat i s neočekávanými změnami trasy, například kvůli zavřeným hranicím. „Uzbekistán jsme museli vynechat, protože kvůli uzavřenému přechodu bychom museli na jiný – vzdálený tisíc kilometrů, také v Kazachstánu jsme kvůli chybějícímu asfaltu na cestě najeli na objížďku delší o osm set kilometrů,“ říká Zajíček plný dojmů. Popisuje také, jak v Číně nemohli jako turisté tankovat, a dokonce i místní mohli po předložení dokladu čerpat palivo jen jednou za den. A tak tankovali na jeden čínský pas všechna auta naráz.

Expedice ROBOT Praha-Ósaka Expo 2025: Sedm veteránů ujelo za měsíc 14 200 kilometrů přes 11 států

Dalších 42
fotografií

Vrchol expedice

Historické vozy budou ve středu vystavené na prominentním místě u vstupu na Expo v Ósace a ve čtvrtek 24. července, v Národní den České republiky, expedici u českého pavilonu slavnostně ukončí prezident Petr Pavel, který přitom veteránům mával v Praze 21. června na jejich startu. Nyní se tak s vozy opět po měsíci setká v Japonsku. Hned následující den ráno se auta vydají na dvouměsíční cestu lodí zpět do Evropy.

Josef Zajíček celou výpravu považuje za vrchol svých dálkových cest s veterány. „Tohle se už nebude opakovat. Za prvé se nám skutečně podařilo navázat na expedici Sakura, kdy v roce 1970 dorazila z Československa do Ósaky na Expo parta cestovatelů autostopem. A za druhé jsem hrdý na to, že jsme pozitivně propagovali Českou republiku. Všude se nás na ni vyptávali, odkud jsme, kdo jsme, podepisovali se nám na kapoty s mapami,“ říká.

Expedici ROBOT Praha–Ósaka tak popisuje jako poctu české technické zručnosti a odvaze a celý příběh uzavírá poslední větou: „Dokázali jsme sami sobě i všem, že se starými auty se opravdu dá jet až na konec světa.“