Reportáž: Továrna na VW Phaeton se stala kulturním centrem Drážďan

Jestli jste kdy měli nějakou představu o tom, jak vypadá továrna na automobily, pak vám ji návštěva skleněné manufaktury v Drážďanech určitě nabourá. Budova fabriky totiž leží velmi blízko centra města a i když se jeho obyvatelé na její výstavbu dívali skepticky, nyní se stala vděčnou atrakcí, kterou nemůže vynechat snad žádný turista. Proč?

Osobně jsem navštívil několik továren na automobily či součástky do nich potřebné a upřímně doufám, že žádný ze zaměstnanců těchto fabrik se do Drážďan nikdy na výlet nevydá. Žárlivostí by určitě musel hodit pořádný kámen do skleněné stěny Die Gläserne Manufaktur, skleněné manufaktury na výrobu Volkswagenu Phaeton. A nezadržel by ho v tom žádný vrátný, žádná ochranka ani žádný vysoký plot zakončený ostnatým drátem. Továrna je otevřena všem. Výletníkům, automobilovým fanouškům i zákazníkům, kteří si sem mohou přijet osobně převzít svůj budoucí Phaeton, Passat CC nebo Touareg.

Budova připomíná skleněnou kostku, do které se vmísilo několik oblých samostatných tubusů. V jednom z nich, podobně jako je tomu ve Wolfsburgu, se automaticky uskladňují vozy, které čekají na své majitele, až si je přijedou do Drážďan převzít. V další části haly se koná slavnostní předání za doprovodu dramatické muziky a světelných efektů a čas si lze příjemně ukrátit i v malém kině skrytém ve velké kouli nebo jedné z nejluxusnějších restaurací ve městě. A při tom všem sledovat pomalou ruční výrobu luxusního Phaetonu.

Luxusní podmínky

Ta probíhá v několika patrech nad sebou. A návštěvník je tu jako v divadle. Skrz skleněné pláty může pozorovat, jaké čisto, klid a pohodu tu místní pracovníci mají. Tak například podlaha. Je dřevěná v několika odstínech. Nemusel by se za ni stydět ani luxusní obývací pokoj. A stejně tak je tu i čisto. Měl jsem to štěstí, že mě zástupci Volkswagenu pozvali za skleněné desky, přímo do výrobní linky. Tam, kam se běžní návštěvníci osobně nedostanou. Ale znovu opakuji, vše je vidět. Jako ve velkém akváriu.

První, co mě zarazilo, když jsem stanul na plošině nad výrobní linkou, bylo ticho a klid. Zatímco v továrnách s masovou produkcí se ozývá konstantní hluk, lomoz strojů a bzučení robotů, tady jsou slyšet kroky, konverzace pracovníků (záměrně se vyhýbám slovu „dělníků“, které by v takto upraveném místě mohlo působit až hanlivě) a pohyby elektrických šroubováků. Phaeton se staví v podstatě celý ručně. Mají tu jen čtyři roboty. Ty se starají o práci, která by byla pro člověka příliš nudná nebo fyzicky náročná. Jako je montáž rezervního kola do zavazadelníku.

Vzpomínáte na závěrečnou scénu z filmu Marečku, podejte mi pero, kde z lakovny automaticky vyjíždí stroje a vydávají se vstříc světlým zítřkům? Trochu mi to tady připomněla automatická vozítka, která nesou malé nebo velké součástky na určená stanoviště. Člověk si prostě počítačem objedná potřebný díl, který hodlá namontovat a vozítko si z dolního skladu přivolá výtah, vyjede k němu a součástku odevzdá. Automatické přepravníky korigují magnetické dráhy umístěné v podlaze. Na skleněných stěnách musí být úzký šedý pruh, aby je stroje rozeznaly jako překážku. Tak je tu sklo nablýskané...

Jeden vůz tu trvá vyrobit čtyři dny. Od počátečního sestavení karosérie, přes tak zvanou svatbu (spojené podvozku a motoru se zbytkem karosérie) až po finální testování. Vozy jezdí buď po městě nebo za špatného počasí je tu k dispozici půl kilometru podzemní testovací dráhy. Když se budova stavěla, myslelo se i na to, jak zasáhne její provoz do městského života. Představa desítek plně naložených kamionů se součástkami jezdícími přes centrum Drážďan se všem příčila. Volkswagen nakonec našel řešení – připojil manufakturu na koleje a teď tu se součástkami jezdí dvě obrovské nákladní tramvaje, které směřují do skladu na periférii.

Žádné kompromisy

Je dobře, že skleněnou manufakturu stavěl architekt, který si nepřipouštěl žádné kompromisy. Transparentní fabrika přece musí dobře zapadnout do rázu města a stejně tak se musí cítit i její zaměstnanci. Vše je tu otevřené a vzdušné. Pracovníci z přízemí tak mohou mávat na ty ve třetím nebo čtvrtém patře. Ti, co nejsou přímo ve výrobě a pracují tedy v kanceláři, sedí v prostoru, který přesahuje i klasický open space. Některé kanceláře jsou přímo otevřené a dá se z nich také komunikovat s lidmi na lince. Ta se mimochodem posouvá velmi pomalu, na každém stanovišti je 12 minut času na provedení úkolu. To je oproti některým jiným továrnám celá věčnost.

Výhodou skleněného prostředí je také zdravý přísun denního světla. Pracovníci vidí ven stejně jako kolemjdoucí dovnitř. A dívají se na pěkné panorama historických Drážďan. Klimatizace nefouká z ošklivých trubek ve stropě, naopak je zabudovaná do podlahy a a běží jen hladce tak, aby nerušila hlukem ani průvanem. Když se řešil problém s ptáky, kteří by se mohli nárazem do skleněné stěny těžce zranit, ani tehdy architekt neustoupil a nenechal nalepit černé napodobeniny dravců, tak jak je známe z mnohých budov. Raději dal postavit zvukové plašiče, které ptáky odradí ještě účinněji.

Není divu, že po nějakých deseti letech se stala skleněná manufaktura jedním z kulturních center Drážďan. Často se tu pořádají koncerty, divadelní představení nebo zajímavé výstavy. Lidé se sem tak nejezdí jen podívat na výrobu, ale také se dostatečně kulturně vyžít. Vzhledem k poloze města, které je dosažitelné zhruba za 1,5 hodiny cesty z Prahy, jde i o dobrý cíl pro české návštěvníky. Navíc jsou tu na ně dobře připraveni – po objednávce termínu se jich ujme česká průvodkyně.

Skleněná manufaktura v Drážďanech

Dalších 24
fotografií